Daňové poradenství

Vybraná soudní judikatura 10/2013

Author
Ing. Jiří Šindelář

Následující článek má čtenářům přiblížit rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2013, čj. 2 Afs 53/2011. Podstatou sporu byl platební výměr, kterým správce daně vyměřil žalobci za zdaňovací období prosinec 2008 daň z přidané hodnoty ve výši 8 228 Kč při současném neuznání nadměrného odpočtu daně ve výši 1 335 985 Kč.

Proti tomuto platebnímu výměru byla podána ze strany daňového subjektu žaloba ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem a následně (po zamítnutí této žaloby) i kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž zmíněná kasační stížnost byla rovněž zamítnuta. Subjekt se snažil svého práva domoci i podáním ústavní stížnosti, nicméně tato stížnost byla Ústavním soudem shledána jako zjevně neopodstatněná.

Nejprve bude stručně popsáno, jakým způsobem samotný spor probíhal. Poté budou nastíněny názory ze strany jak Nejvyššího správního soudu, tak krajského soudu v Ústí nad Labem.

Ze strany správce daně bylo provedeno místní šetření, v jehož rámci bylo po žalobci požadováno doložit existenci zdanitelných plnění deklarovaných čtyřmi blíže specifikovanými fakturami, vystavenými dodavatelem R. B. V navazujícím vytýkacím řízení správce daně žalobce opakovaně upozornil, že na předložených fakturách nebylo přijaté zboží dostatečně specifikováno. Daňový subjekt doložil příjmové pokladní doklady a také faktury, jimiž dokládal následný odprodej (vývoz) zboží pořízeného dle sporných faktur a uvedl také, že šlo o blíže nerozlišitelné zboží (šatony a perle), které mu byly při pořízení dodávány v pytlích a krabicích. Správce daně následně vyslechl tvrzeného dodavatele předmětného zboží R. B.

Ten potvrdil, že posuzované faktury vystavil, zboží žalobci dodal a dostal za něj také zaplaceno. Toto zboží sám nakupoval od subjektu M. D., který však v mezidobí zemřel. Následně správce daně vyzval žalobce k odstranění rozporů spočívajících v rozdílných tvrzeních ohledně velikosti a barvy zboží, okolnosti jeho nabytí, předání zboží a stanovení ceny odběrateli, včetně kritérií pro akceptování ceny dodavatele.

Žalobce na výzvu reagoval tím, že žádné nejasnosti tvrzené správcem daně neexistují a vše potřebné již bylo doloženo. Podle správce daně ale žalobce neprokázal, jaké konkrétní zboží přijal dle prověřených faktur, ani že právě toto zboží je tím, které dále odprodal (vyvezl) a to i s odkazem na ustanovení § 73 odst. 12 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro projednávanou věc.

Krajský soud k tomuto sporu uvedl, že odpočet daně musí být prokázán daňovým dokladem, splňujícím všechny zákonem stanovené záležitosti, pokud tomu tak není, není uznání zdanitelného plnění vyloučeno, je však na daňovém subjektu, aby jeho existenci prokázal postupem podle zvláštního předpisu, kterým je zde daňový řád. Žalobce tak formálně doložil, že nějaké zboží od subjektu R. B. nakoupil a nějaké zboží následně prodal (vyvezl).

Co se týká žalobcem přijatých faktur, ty předmět odebíraného zboží uvádějí pouze zcela neurčitě (šanony a perle), spolu s hmotností dodaného zboží a jednotkovou cenou – ta se ovšem v jednotlivých případech výrazně lišila. Krajský soud tedy dal za pravdu správci daně, že nárok na odpočet daně nebyl v posuzovaném případě žalobcem prokázán. Nejvyšší správní soud, ke kterému daňový subjekt podal kasační stížnost, poté uvedl, že samotná stížnost, pokud jde o formulaci stížnostních námitek, je velmi stručná a nese se víceméně v rovině obecně formulovaných výhrad k právnímu posouzení posuzovaného případu, a to bez toho, že by se konkrétně vymezovala proti jednotlivým závěrům uvedeným krajským soudem v odůvodnění rozsudku.

Díky této skutečnosti se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozhodnutí pouze v obecné rovině, kdy nejprve odmítl námitku stěžovatele, že by se na daný případ měla uplatnit judikatura Evropského soudního dvora, s odůvodněním, že se jedná o věcně jiný případ. Následně soud zkonstatoval, že se v daném případě jedná o typický příklad důkazní nouze daňového subjektu při prokázání samotné existence či konkrétního obsahu tvrzených obchodních případů a dal tedy opět za pravdu správci daně.

Smyslem článku není hodnocení rozhodnutí správce daně a ani se nechci pouštět do hodnocení samotné argumentace daňového subjektu, ale spíše upozornit a doporučit podnikatelským subjektům, plátcům daně z přidané hodnoty, aby v rámci svých obchodních aktivit se snažili disponovat takovými daňovými doklady, které umožňují jednoznačnou identifikaci předmětu plnění (ostatně je to jedna z podmínek, kterou ukládá současný zákon o dani z přidané hodnoty, konkrétně v ustanovení § 29 odst. 1 písm. f) a v případě kontroly ze strany správce daně tak měl subjekt lepší výchozí pozici a dokázal tak prokázat spojení s daným zdanitelným výstupem. V praxi totiž někdy na vystavených daňových dokladech chybí bližší informace o předmětu plnění a jsou zde jen a pouze obecné informace. Je zároveň jasné, že daňový subjekt může prokázat i oprávněnost odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu i jiným způsobem, nicméně často je takovéto dodatečné dokazování značně problematické.

Na druhou stranu ani případně bezchybně vystavený daňový doklad nemusí znamenat, že daň na vstupu může být automaticky nárokována. Samozřejmě záleží na skutečném stavu, tak jak např. judikoval i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. srpna 2008, pod čj. 9 Afs 204/2007-72, kdy podle tohoto rozhodnutí prokazování nároku na odpočet daně je primárně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním.

To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění.

Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i ve svém rozhodnutí ze dne 25. 10. 2006, čj. 2 Afs 7/2006-107, ve kterém uvedl, že v situaci, kdy prokazuje daňový subjekt nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou pochybnosti, je součást důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění.

Použitelnost dokumentu

Veškeré informace uvedené v daňovém newsletteru mají pouze informativní a obecný charakter a nenahrazují odborné poradenství. Z tohoto důvodu nemůžeme převzít jakoukoli odpovědnost za jejich použití.

Ačkoli je při přípravě newsletteru věnována maximální péče, není možno vyloučit veškeré případné chyby, nepřesnosti a platnost poskytnutých informací. Další informace, upřesnění a konkrétní možnosti aplikace dané informace ve Vaší společnosti je nutno konzultovat individuálně s příslušnými poradci.



Naši klienti